Taková ta fotka...

... taková ta fotka, když si nejvíc v háji, tak pohlédneš do malých očí moudrého jehněte a hned je ti aspoň trochu lépe.

Bang! a zmrzlinka.

 A v neposlední řadě mi ten erasmácký týden mi dal takovou tu dobrou dávku sociálna, kdy je pořád všude spousta lidí a pořád se něco děje. Konečně jsem se naučila hrát Bang!, poprvé jsem hrála beach volejbal a kouřila indickou cigaretu.

A ta zmrzka? Ach bože! nejlepší zmrzlina na světě, už jen název té cukrárny Cacao mohl napovědět, že to bude tuze lahodné pošušňáníčko - tak jsem si dala půl tiramisu a půl řeckého jogurtu a jako bonus k tomu byl výhled na moře. Na krásně zelené moře šplouchající o betonovou slovinskou pláž.

Benátky.

 A tak mi jeden den přišla smska, jestli nechceme jet další den ráno do Benátek. Sice nás chlapec oškubal, ale zase měl mapu a bylo to prostě super. Vyšlo nám krásné (možná až moc krásné) počasí, slunce svítilo, holubi se hemžili náměstím a my koštovali italskou zmrzlinu. Viděla jsem své první gondoly a nasadila první masku. Nejlepší bylo jen tak sedět u mostu a čekat, až budou jednotlivé gondoly vyjíždět a dělat na lidi miliónové úsměvy a k tomu jen hellou!

 A prostě jsem byla hrozně ráda, že tam jsem, když je to tak za humny. Ono z toho Slovinska je totiž všechno pěkné za humny.

Láhev.

Neodolala jsem a jak jsem brzy pochopila, s touhle lahví tam chodí prostě všichni. Přišlo mi to jako nejslovinštější věc, co jsem si mohla koupit. Jinak jsem si koupila akorát knížku o muffinech. No ale zpět k této fenomenální láhvi s níž jsem strávila krásné chvíle v Lublani, Benátkách, Brně a dokonce i v Toskánsku, až do chvíle, kdy si do ní Svatopluk načepoval víno na pláž a po příchodu do apartmánu ji omylem převrhl na zem a rozbil. No což, je to jen věc, nyní plní mnohem posvátnější účel - naplněna toskánským pískem zdobí mou brněnskou koupelnu.

sLOVEnia.

 Ono to všechno začalo tak. Moje dobrodružná a neustále něco podnikající Janča chtěla už hrozně dlouho na Erasmus, pak se na to nějak vybodla a všechny okolnosti (jako třeba, že na pajdáku je zájem o erasmus minimální) nahrály tomu, že se bez problému dostala na letní semestr do Lublaně. Ano, přesně ten semestr, kdy jsem si rvala vlasy nad údělem vypracovávání státnicových otázek, abych si pak v onen den vytáhla otázku, kterou jsem pouze zpracovala a nečetla s tím, že takovou sračku určitě nedostanu (ovšem oči Nicolase Cage se slitovaly a já to zázrakem udělala), zatímco Janča dávala na facebook zprávy o tom, jak se má fajn.

 A já jednoho dne statečně prohlásila "však počkej až budu Bc. já za tebou přijedu" a obě jsme se tomu smály, protože moc dobře víme, že já toho víc nakecám než udělám. Ale helemese, po druhých státnicích jsem měla 6. a už 10. června ráno jsem si vesele frčela v autě plném cizích lidí do Slovinska. A ptali se mě jako co tam budu dělat (nejlepší otázku měl Pepinek, který se ptal, kde tam jako budu spát) a já vlastně neznala odpověď ani na to, kdy se vlastně vrátím. Věděla jsem jen, že musím být zpátky na přijímačky na ff, které byly za 9 dní. Nejhorší ale bylo, že už když jsem tam jela, tak jsem byla hrozně nevyspaná, přece jen mi ty poslední dny daly docela zabrat a když si pak spočítám, že průměrně jsme tam každý den spaly tak max. 6 hodin, tak se divím, že jsem (se svými spacími návyky) nezkolabovala.

 No hned první večer se dole ve společné kuchyni konala narozeninová párty (na které jsem byla jako truhlík - já jsem ostatně byla pořád jako truhlík) a další ráno měla Janča zkoušku, na kterou se učila tu noc. To jsem poprvé a naposled spala na zemi, pak už její švédštinu studující slovinská spolubydlící, co údajně smrdí, protože se neumývá a jako bonus s nikým nemluví, odjela domů a předtím mi ještě osobně nabídla své lóže. Což bylo vtipné. Koukla se tak na tu 70l krosnu a zeptala se, jestli tam budu dýl.

 Janča se mi věnovala jak jen mohla, byla jsem vlastně takový její ocásek, až na pár výjimek, kdy jsem hrála s TURKAMA basket, skákala přes švihadlo a nebo šla velmi naivně na hodinu pilates bez toho, aby mi došlo, že to bude celé slovinsky. Ona se učila, já jsem čučila nebo jezdila na kole a prozkoumávala okolí. Jelikož jsem nevěděla, kolik si mám na svou zaslouženou poststátnicovou cestu vyměnit peněz, vyšlo mi to tak pěkně akorát (asi kdybych měla víc, koupila bych si víc piva, ale ono bylo stejně hnusné) na to, abychom podnikaly výlety a kupovaly si dobrůtky a dávaly si luxusní obídky! Ono to tam vlastně bylo tak trochu jako v ráji.. ale tak to člověku po státnicích připadá asi všude.

No a tam se to stalo (nikoli při pohledu na to plesnivé vejce), ale jak jsem nad tím tak kutila, tak kurňa! já prostě musím jet na erasmus.. nebo se minimálně pokusit o to, tam jet! protože to sakra stojí za to!

Nejlepší shake ever!

Než začnu své sáhodlouhé vzpomínání na úžasné Slovinsko, musím tu napsat o tom božím šejku, co jsem si dala v Celji, když jsem čekala na odvoz do Brna (na odvoz o kterém jsem si nevím z jakého důvodu myslela, že bude holka a navíc jsem na něj mluvila anglicky, až se brzy ukázalo, že jde o dvoumetrového Slovince pracujícího v Praze a velmi obstojně mluvícího česky), stavila jsem se občerstvit a pak jsem to viděla.. normálně kapučínový šejk! no to byla slast!

Pondělí jako Pálava.

To jsem jednou jela ranním busem do Brna za Pepinkem, protože dalšího brzkého rána jsme jeli na dovolenou do Itálie a dlouho bychom se neviděli a navíc mi na poštu došlo veledůležité psaní o přijetí na vysokou školu (ono to sic bylo už dýl na internetu, ale dokud to člověk nevidí černé na bílém, tak neuvěří). A jelikož vždycky když je Peťa v Brně sám, zeje lednice prázdnotou, jsme zašli nakoupit a po cestě potkali Miru a napadlo nás se ho zeptat na nějaký tip na výlet za hranice Brna a on jen, jeďte na Pálavu, ne? Tak jsme fičeli domů, já krájela meloun a Peťa koukal do mapy a tak jsme tak jeli.. jeli, jeli až jsme dojeli k místu, kam nás zavedla mapa.cz (to jsou ty slavné jízdy bez navigace) a to byla řeka? myslím, že nějaký mikropotok Pálava kde jinde než v Moravském krasu. Proč ne že? Když už jsme tam teda dojeli, prošli jsme pár kopečků a po 3 letech dorazili k Macoše. Takže pondělí jako Pálava byl vlastně takový megaomyl jako Macocha. Tak snad příště.

Pésto - pésto!

Janka mě ve Slovinsku naučila jíst těstoviny s pestem! Naprosto jsem tomu propadla, jen takové mašličky, rajčata, mozarela a pesto a je to! Chuť Slovinska a chuť prázdnin.

Společník.

Ten malý Bárťa se stal společníkem všech mých dní strávených na Branticku. Teda s výjimkou těch pár nocí, co jsem spala u Krušinů zrovna když Leontýnce rostly zoubky, takže jak řekla její maminka byla extrémně protivná a normálně taková nebývá a já vlastně poznala všechna úskalí tady té srandy se o někoho starat a nemoci odejít kdykoli kamkoli. Takže přesně jak říkala, bude to pro tebe dokonalá antikoncepce, měla svatou pravdu. S těmito myšlenkami si ještě dlouho zahrávat nebudu, mám Bártíčka a od září možná i rybičku :)

Milovaná babička Andělka.

Babička se skoro nedá vyfotit, nemá to ráda, je to stará indiánka.

Oslava Bc. et Bc.

Jelikož jsem v pěkném dvouměsíčním skluzu, budu teď muset cestovat v čase - i když, na této fotce je tak jediné, co je jinak to, že už není ten dort. Maximálně mi narostly vlasy o půl centimentru. No ale každopádně zpátky k tomu dortu - byl to totiž ten nejlepší dort na světě! Svatopluk se předvedl a objednal medovníkový dortík potažený takovou tou cukrovou hmotou (za povšimnutí stojí černý cukrový kalamář, který jsem se pokusila sníst na jeden zátah, což bylo i přes mnou neutuchající lásku ke sladkému zcela nemožné) a k tomu ještě čokoládový, kterým se nějak zfoukla oslava Teřiných narozenin. Všichni jsme se měli fajn, dokonce přijela i babička Andělka, která jako správná inkognito postava naší rodinné fotografie nesundává brýle ani nemění výraz. Tak jsem se rozhodla, že tímto dnem (první sobota po státnicích) začnou ty nejlepší prázdniny, kdy bude každý den stát za to!

A jedna postátnicová.. :)

Tohle je Lucka - můj anděl, který se mnou strávil několik euforických hodin! :) Byla tak hrozně hodná, že na mě ve středu počkala (i když sama dělala státnice v pondělí) a šly jsme spolu pořádně slavit - meníčko a kafičko v emzetkáčku. No a jaké ty státnice vlastně byly? Jelikož jsem šla s děvčaty z hudebky (o kterých jsem nepochybovala, že to budou mít našrocené pozpátku) a s nějakou cizí holkou, jen jsem si tam tak seděla a čekala, než to všechno vypukne. Přišla hrozně mile vypadající paní, starý, opravdu velmi starý profesor z fildy a Nicolas Cage. Smáli se a vše se zdálo být hrozně fajn, až do momentu, kdy jsem si vytáhla svou otázku - divadlo 70. a 80. léta (jestli jsem nějakou otázku odmítala s Pájou dočíst do konce, byla to právě tato!) a po mém rychlém "ne ne ne" to možná i vypadalo, že si budu tahat znova, ale on se jen usmál a řekl, že to zvládnu.. :) nějakým kouzlem jsem vymyslela současné stylistické problémy, ale na to divadlo jsem si prostě nevzpomněla (nebylo na co vzpomínat, když jsem to nečetla), ale protože jsem měla nejlepší komisi na světě, dostala jsem D jako divadlo a pískala si, že už je to za mnou! Takže já a Lucka, dvě z dvanácti!

Jedna předstátnicová.

Mně se tak líbila ta víra všech kolem, jakože už máš jedny státnice, tak ty druhé pro tebe budou hračka nebo víme, že jsi šikovná. Muhaha, takovéto promluvy vždy potěší, ale abych odbourala nějaký zbytečný stres a předešla situaci z předvečera státnic v září loňského roku, vytáhl mě Pepinek na pivo dolů do galerie a předtím jsem ještě strávila pěkné chvíle s ukrajinskými děvčaty, které na mě během odpoledne klepaly asi desetkrát, aby se zeptaly, kdy přijdu, aby mi daly nabídku, že se na mě budou koukat, jak se učím, aby mi daly talisman pro štěstí a aby mi popřály dobrou noc (tolik návštěv jako v ten den jsem neměla snad měsíc :D). Takže jsem se pokusila nestresovat. Státnice z češtiny byly 15. 5. (den před položením základního kamene Národního divadla v roce 1868 - takové údaje jsou přece důležité) v 8 ráno, což bylo fajn - můj vnitřní budík a taky paprsky slunce mě probraly v 5 ráno, v 6 jsem si dala sprchu a pokus o snídani, ze které byl nakonec jen čaj, který šel taky těžko vypít.. no a o půl osmé hurá do školy.