pech.

Sedím v čekárně na opavském nádraží. Mám ukrutnou žízeň, ale protože mám dnes den, kdy mi selhává mozek, koupím si kávu - mám na ni chuť. Přemýšlím, jestli si mám jít sednou do nádražky na pivo a k tomu si promítám útrapy, které potkaly Gertu Schnirch. Protože na to půjdeme příští týden do divadla, tak jsem si to chtěla přečíst že jo. Přemýšlím, jak může vypadat na paní, co mluví odjezdy vlaků, stejně tak jako paní, co zná všechny zastávky šaliny. Někdo mi říkal, že už je mrtvá, Myslím, že to byla Verča, protože Verča toho hrozně moc ví.

Je nový rok a já ještě nic nenapsala. Asi za to může ten zpropadený Facebook - jako bych zapomněla, že to, co jsem tu psala a vlastně i píšu je pro mě. V novém roce je to takové dost jako na houpačce bych řekla - někdy mám úplně úžasný den, kdy juchám a tančím a pak jsou ty dny, kterých je bohužel i většina, které jsou plné únavy, těžké hlavy a podobných sraček. Asi je toho hodně, ale přemýšlela jsem o tom nedávno, proč to tak může být. Nějakou povrchní sebereflexí docházím k přesvědčení, že mám strach být sama a odpočívat. Neumím se soustředit, u málokteré činnosti vydržím nějakou delší dobu, vždycky se musím minimálně napít a pak následně letět na záchod, pak mě zase něco napadne. A to není dobré. Už i když čtu tu knihu, tak se přistihnu, že přemýšlím nad něčím jiným - často v rovině naprostých pičovin jako co si uvařím k večeři a nebo jestli si neuvařím další kávu. Je to prostě děs běs, snad to bud brzo lepší, protože mám pocit, že to nějak nemůžu ovládnout a že se mě to zmocňuje pořád víc. Pak ovšem znevažuju veškeré věci, které dělám, protože je dělám jen tak na půl a na poslední chvíli. Takže kvantita na úkor kvality. Snad se z toho brzo vymaním.

Jinak jsem si letos dala nějaká předsevzetí a taky zůstala myšlenkama dost nohama na zemi, tak uvidíme, kam to povede, když to tam půjde dál. Pokud budu dobrovolně jako dnes trávit šest hodin na cestě, tak to asi povede do pěkného pekla. Do ještěrčího pekla.

Stagnacia.

Nastala tady menší stagnace.. stává se to poslední dobou často. Bohužel to ale není výraz nějaké menší internetové aktivity, to ne. Na tom pitomém facebooku sedím sáhodlouhé hodiny a pak se proklínám, že nic nestíhám. Jsem teď v takové té hloupé fázi, kdy pořád všechno posouvám, nic se mi nechce, ale? Na druhé straně je tu přes ten stále neutuchající smutek v nitru duše i spousta veselých a úžasných věcí, které to celé dělají jen lepší. A taky lidi. No a dneska je Silvestr, asi první, kdy jsem místo strávení posledního dne v roce vymyslela až 2 dny předem. Loni jsme byli poprvé v Brně a posledních pár let v Kostelci, což byly legendární Silvestry plné dělobuchů. A teď? Cyklicky se vracíme ke kořenům do roku 2008 a oslavě na krnovském náměstí spolu s kachničkou, kdy jsem měla poslední zimu na gymplu. Jak hrozně ráda bych řekla, že tohle je moje poslední zima na výšce. Takže pojďme pěkně pravou. Děláme teď s Terou suši a nějaké dobroty než vyrazíme tetelit za babičkou Andělkou. Návrat po 15 letech!

Okurka-máta-limetka.

To nové Frisco aspiruje na to, aby bylo mým nejoblíbenějším. Nejen, že má o tolik voltů navrch, ale není zdaleka takový sladký cucek jako můj dříve milovaný rybíz. Ale aji kdyby to byl největší patok šlo o tu společnost holky naší vesnické. Je to smutné, člověk občas spočítá, jak čas letí a jaktože má její dítě už dva a půl roku a jaktože už bydlí v domě a je pořád tak krásná! A do toho všeho nám hrálo Yesterday a my zpívaly a pozorovaly hvězdy a najednou se dostaly tam, kde jsme dlouho nebyly aneb toto je začátek dlouhých a legendárních sedánků u křížku.

Perks a tak.

Přečetla jsem svou první anglickou knihu a jsem na sebe patřičně pyšná. Teda ona to byla vlastně asi druhá, ale story about little mole tady nechci moc vytahovat. Každopádně jsem se pomalu a jistě dala zase na knihy - mým hlavním středobodem čtenářského vesmíru jsou momentálně knihy k diplomce, ale v rámci prokrastinace se mi daří číst i bestcelery jako je Perks, teď jsem si půjčila Hvězdy nám nepřály, mám v plánu dát si Analfabetku a do toho všeho poslouchám audioknihy od Nesba. Je ze mě samotářské intelektuální děvče, které půjde brzy za strejdou na oční, aby jí předepsal nové dioptrie. Ach, ten podzim!

Čím víc.

Čím víc času trávím u počítače, tím víc mě bolí oči. Sice je pravdou, že pomalu a jistě zúročuji svou schopnost rychlopsaní (i když jsme bohužel došli jen do půlky učebnice, takže používám čtyři prsty), ale můj styl pořád nedosahuje nějakých vysokých kvalit. A bohužel asi ani nedosáhne - budu se muset spokojit s tím psaním knížek pro děti až budu mít více času (Příběhy pejska Gina a podobné bestcelery již brzy na pultech obchodu). Možná už za rok. Kdo ví. Je teď taková ta správně nejistá životní etapa, kterou paralelně prožívám i s Terou, která pomalu vyšiluje z blížící se maturity. Je to sranda, jak jsou ta měřítka důležitosti s odstupem času proměnlivá. Ale některé věci zůstanou pořád stejné - třeba jako fakt, že babiččina koprovka bude vždycky ta nejlepší! Zvláště poté, co si úspěšně vyšlapete Praděd a vidíte první letošní sníh. Sněholed spíš. Ale byl to sníh, protože s ledem se nedá koulovat a že jsme se s mamkou pořádně koulovaly. Byly to asi ty nejlepší podzimní prázdniny, které si pamatuju!

Ale možná to taky bude tím, že mám poslední dobou takové trochu zatmění, kdy si toho moc nepamatuju.

Něco, co se nestává každý den.

Tak si tu to zapíšu, do svého virutálního deníku, abych se jednou mohla potěšit tím, co jsem udělala. Jednoho krásného úterního rána v září jsem jela šalinou šestkou poprvé domlouvat praxi na Slovaňák - potřást si rukou se svou pančelkou a tak celkově domluvit nějaké organizační věci. Jela jsem v šatech jen se složkou a vím, že bylo docela pěkné počasí, když si vedle mě na České přisedl pěkný mladík. Zrovna na ulici volební propagátoři něco rozdávali a já se jen tak ze zvědavosti zeptala spolucestujícího jestli už zase rozdávají koblihy nebo co a jeho odpověď sorry, I don't understand you zapříčinila dalších 15 minut anglické konverzace plné úsměvů atd. kdy máte takový ten pocit.. mmm něco jako z Before midnight, že cestujete s člověkem, se kterým budete litovat toho, že musíte vystoupit. A já se svojí složkou vystoupila a zamávala mu a pak jsem vytěžila z jediné informace, co jsem o něm měla, a to že chodí hrát squash do Ivanovic. A tak jsem tam další týden jela a nechala na recepci vzkaz (jak romantické to gesto) s tím, že nemám co ztratit a je to vlastně docela pěkné - kdo kdy hledal chlapce z šaliny? Navíc cizince že ano. A tak se stalo, že se z jednoho vzkazu stalo pár smsek a jeden pěkný večer s lahváči na Petrově, kde jsem si uvědomila, že vlastně vůbec neumím anglicky a možná bych s tím mohla taky začít něco dělat. Protože kolikrát se vám poštěstí potkat někoho takového a pak litujete každé fráze, kterou nedokážete přeložit. Každopádně - i když z tohoto milého příbehu přece jen nic nevzešlo, tak to bude jedna z mých romantických historek o tom, kterak jsem udělala něco, co lidé nedělají každý den :)

Hrady 2014.

Letos jsme takticky zvolily termín nám oběma vyhovující, protože jsem věděla, že už budu 100% v České republice, konkrétně v Brně usilovně pracovat a prožívat svůj první přípravný týden spjatý s nekončícím pojídáním čokolády a popíjením kávy. Ach jaké těžké řemeslo jsem si v  životě vybrala! :) A Tera zase čelila jiné hrozbě, začátku školního roku, který bude vlastně jejím posledním oficiálním školním rokem. Ou jé. A tak jsme vybraly takticky a ono to i zpočátku takticky vypadalo i polohou - Bouzov. Ale ejhle, nejezdily tam vlaky a dostupnost sobotním autobusem byla opravdu prachmizerná a tak jsme se rozhodly přespat v pátek v Prostějově, kdy jsme asi po 100 letech viděla sestřenku a seznámily se s jejím úžasným kotětem. A co bylo nejlepší? Veve nás hodila v sobotu pěkně na Bouzov a já zase žasla nad řidičskými schopnostmi svých (i když blonďatých) příbuzných. Bouzov byl krásný, však porhlídka docela naprd. Dlouho dlouho jsme čekaly, až na nás přijde řada a než jsme postavily stan na haldě hlíny a kamení, tak dozpíval Xindl. Začly jsme teda Tomášem Klusem, na kterého jsme královsky zapařily a pak už se to vezlo. Pivem a čipsy jsme zajídaly další hudební zážitky a večer seděly pěkně u rybníčka, pozorovaly kapky deště a popíjely Nicolause. A já opět narazila na ten pocit, kdy moje mladší sestra vypije víc než já a přitom není vůbec opilá zatímco já blábolím. Zapařily jsme na Fixu, udělaly soukromý koncert na Chinaskách a bylo nám zkrátka fajn.

Miluju svůj život. Miluju svoji práci! Myslím, že jsem konečně našla tu správnou a smysluplnou cestu a taky ten momentální stav spokojenosti a naprosté pohody. Nemám ráda fakultu. To je ale už věc jiná, že mě studium na Filozofické fakultě bytostně přestalo bavit a dělá mi potíže začít psát diplomky, leč o to více se mi daří v mém osobním životě. Objevuji krásu ve všedních věcech, usmívám se na lidi a pociťuju tu sílu opětovaného úsměvu, odhodlávám se k novým věcem a těším se z maličkostí. Moje milované děti z 1. C mi znovu připomínají jaké krásy jsou kolem nás a dávají mi prostor k tomu se vrátit do tohoto úžasného světa, který je pro mnohé nadobro uzavřený. Čas nikam nespěchá, jen rozum nutí ho k běhu, a proto není nad to se nad chvíli zastavit a vychutnávat kouzlo okamžiku. Musím zpomalit a méně hledět do budoucna, jsme teď a tady. A já mám teď pocit, že píšu jako bych požila nějakou drogu nebo něco, přitom popíjím jen zázvorový čaj a snažím se zbavit svého tradičního začátkosemestrového nachlazení.

Praha? Splněno.

Tak jsem konečně dodržela svůj slib a po pěti letech planých řečí jsem objednala studenta a vyrazila s Niki do Prahy. A co je nejlepší? Večer předtím jsem ji obarvila vlasy - poprvé v jejím životě! A náhle si uvědomila, že jsem byla vlastně stejně stará, když jsem si je nechala tehdy obarvit od Paw. No a co chtěla Niki z Prahy vidět nejvíce? No samozřejmě Starbucks, Mc donald a Cinestar.

Stěhování.

Byla to největší akce v dějinách stěhování. Jsem vlastně taková stálice. Jako jeden z mála svých kamarádů bydlím už od začátku v tom stejném bytě, který bezmezně miluju. Je to takový kousek mě a už si ani nedokážu představit, že bych ho opustila. Proto když se stalo to, co se stalo a došlo k finální fázi Peťova odstěhování, provázelo tuto situaci mnoho nemilých okolností. Peťa si v noci na den D nechal v práci klíče, takže balení jeho věcí se náhle stalo mojí starostí hned po návratu z hradů. Oujé, těch pár dnů opravdu nestálo za to a bylo takových poněkud hektických - hodně lidí na malém prostoru a do toho ještě více věcí a kol. Ale teď už spokojeně bydlím v bytě se dvěma krásnými děvčicemi a musím říct, že to je pro mě příjemná změna - najednou jsem takových 20 hodin denně pořád s někým a zjišťuju, že to zvládám. A to je skvělé zjištění, protože to jen vyvrací moje mylné představy o tom, jak jsem nesnesitelná a nepřepadají mě žádné asociální náladičky typu dneska už mám lidí pokrk ba naopak! :) Takže jen další z důkazů, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Houbičky.

Já, která tak hrozně ráda chodím na houby, jsem hlavní sezónu dešťů a slunce strávila v Brně a nevěděla vůbec kam zajít :( a všichni kolem si stěžovali, jaká je to otrava čistit houby do tří do rána a jak už jich mají plné zuby a já jenom smutně koukala. Tak smutně, že jsem byla podarována - aneb jak je fajn dělat v obchůdku "zaučovatele" nových lidí a udělat si tak spoustu nových a zajímavých kontaktů.

Dopisy.

O prádzninách nebylo nic krásnějšího než vrátit se na brněnský byt a najít plnou schránku těchto krásných dětských dopisů! Máme se krásně. Babička má dva papoušky.

Nejlepší párty.

Teřiny osmnáctiny byly zaručeně nejlepší párty, které jsme se mohli všichni dočkat. Toliko girland, výborného jídla, milých lidí a dobré nálady v Branticích na jednom místě snad ještě nebylo.