Boyhood.

Chlapectví. Přemýšlela jsem, jak by se teda řekla ta holčičí verze. Děvčenství? Ono to slovo možná neexistuje opodstatněně. Možná, že je to proto, že holky by tam celou dobu jančely, pak by prožívaly kluky a vnímaly svět tak trochu zkresleně. Ohohó, teď jsem si naběhla na nejednu feministickou facku.
Chlapectví mě oslovilo. Nejen tím, že jsem stále nechápala, jak sehnali staršího herce tak neskutečně podobného tomu malému klukovi.. až pak když jsem se dočetla, že to byl dvanáctiletý projekt režiséra mých oblíbených filmů Před úsvitem a dál, tak mi to všechno docvaklo. Je v tom velká časosběrná síla, která vytvoří pocit, že jste součástí prostého příběhu, v němž dokážete nalézt mnoho paralel se svým vlastním životem. Poetika toho díla tkví v jeho obyčejnosti, v neobyčejné obyčejnosti lidského života.

Neboj se!

A co mám na své práci ze všeho nejradši? Nejen, že mě naplňuje radostí tím, jak děti spontánně vyprávějí postřehy z okolního světa a nebojí se prozradit kdejaké tajemství nebo přiznat svou chybu. Nejlepší je to, že oni se nebojí snít.

Zajímalo by mě, jaké výsledky by přinesly kresby dospělých. Kdyby seděla třída dospělých a já jim rozdala tyto papíry, s čím by mi je vrátili? Aspoň polovina z nich by odpověděla, že neumí kreslit a sen o letu do vesmíru by byl raritou.

Týden kávy v plném proudu.

Moje kraví konvička dělá to nejlepší kapučíno s poctivou pěnou!

Týden kávy a den seniorů.

1. říjen je mezinárodní den kávy a současně také mezinárodním dnem seniorů. Toto spojení mi okamžitě asociovalo momentku z léta, na níž je zachycená naše krásná babička Andělka, která se tak nerada fotí, při vychutnávání své odpolední kávy. Ta fotografie mě inspirovala k tomu, oslavit tento den příští rok trochu lépe, iniciativněji!

Naštvali mě.

Jsem naštvaná na všechny ty srance, co se točí kolem uprchlíků. Jsem teď na nemocenské, protože jsem přechodila nachlazení a hrála si na hrdinu tak dlouho, až mi nemoc vlezla do očí. Tak jsem aspoň poučená, že tohle už příště nechci a hrdiny dál dělat nebudu. Kdybych nebyla nemocná (nebo teda spíš v tom vězení jakým je nemocenská), nejspíš bych se šla projít na Hády. Ještě jsme tam s Peťou nebyli a všichni víme, že tyhle končiny jsou na podzim nejkrásnější a je taky někdy potřeba vypadnout pryč z centra. Na druhé straně, kdybych nebyla nemocná, nemohla bych hlídat Berta, aby mohla Kačka odjet do Srbska. Napekla jsem další krabici ovesných sušenek, tak snad přijdou vhod. Dnes mě však rozlítila fotka kolující internetem. Slečna drží hladovku, aby dostala kapesné jako uprchlíci. Cože? To jako vážně? Vážně by ráda dostala peníze za to, že musí opustit domov, svou rodinu a přátelé?
Analogicky jsem si to přirovnala ke své zlomené noze a své šikovné pojistce. Vážně by mi někdo záviděl a chtěl by si zlomit nohu, aby nemusel do práce, dostával nemocenskou, byl zahrnován láskou a péčí a k tomu pár desítek tisíc navrch?
Štve mě, že si lidé neváží toho, co mají. Toho, že mohou se svým životem dělat v podstatě co chtějí, sami se rozhodnout a někam směřovat. Neuvědomují si, že někteří lidé nemají cíl a jsou rádi za každý další den. Myslím, že by slečna mohla sbalit batůžek a dát si stopa k srbským hranicím, možná by pak mluvila jinak.

PPD - poslední prázdninový den.

Letošní poslední prázdninový den se nese ve velice krutých teplotách. Otevřeli sice Miladu Horákovou, ale pořád jsou tam nedostatky s náhradní autobusovou dopravou, tak se už moc těším, až se zítra svezu po roce a půl "normálně". Oni ji totiž paradoxně uzavřeli záhy po té, co jsem upsala duši k tomu, že budu do práce dojíždět denně. Letí to, letí. Přesně to mi dnesa řekla jedna babička v trolejáku. Dlouho se na mě koukala, a pak se začala smát a říkala mi, že si myslela, že jsem Lenka. Ale Lenka je přece už pár let v Itálii, provdala se za lepším. Ale prý by byla sranda, kdybych se aspoň Lenka jmenovala. Paní byla elegantní, ve svých 75 vypadala tak na sotva 55 a poté, co jsem ji řekla, že jsem na cestě do práce, se rozesmála a dodala, že taky vypadám mladě. Paní na studijním mi nechtěla vydat potvrzení, teda hluboce se omlouvala, že by jako fakt chtěla, ale že nemůže dokud nebudu mít to zelené pole. Takže quest prvního školního týdne: dosáhnout na zelené pole a třeba pak bude i zlatá šunka.

Veřte nevěřte.

Dostala jsem nejlepší dar na světě! Nový NIKON! Bylo to maximálně největší přkvapení, protože jsem si k narozeninám přála velkou knihu Malého prince a hodinky a o foťáku byla vždycky řeč ve spojitosti nějaké materiální odměny za státnice (i když se bojím, že po těch letech už vážně není moc co odměňovat). Což mě přivádí k myšlence, že foťák už mám.. :D Takže se těším na další rok, protože nevyčerpatelných nápadů na fotoprojekty je plná hlava. Jen dopsat všechny ty diplomky a mít tyhlety záležitosti konečně z krku.

Desetník.

To je tak, když vám v patnácti dají chovat malé miminko a teď ta obluda láduje pět knedlí k obědu a zapíjí to decentní porcí plzeňského. Jak říkají moudré babičky, to na dětech vidíme, jak ten čas letí. Proto jsem ji věnovala bublifuk na gigantické bubliny, aby se taky někdy zastavila a trochu si pohrála... :)

Babička taking a selfie.

S babičkama je někdy větší sranda než s dětma. Zvláště když objeví v mobilu onu magickou selfie funkci a začnou se na sebe příjemně šťuřit a dělat ksichtíky do kamery (věčná škoda, že pak zapomenout zmáčknout spoušť). Já své prarodiče zkrátka zbožňuju!

Balt.

Tak jsme přece jen vyrazili. Toto léto jsme si na sebe vyhradili jen týden, bylo to takové dost omezené, ale o to více napěchované pohodou. Pořád si uplně nedokážu vysvětlit, proč si člověk odpočine v zahraničí tak, jako doma nikdy. Náš jediný plán, a to dojet do Gdaňsku, jsme uskutečnili hned první den a zbytku týdne jsme nechali otevřený průběh. Poprvé jsem spala v autě, poprvé jsem měla v moři fialové rty a taky jsem si poprvé v zajetí písečných dun připadala jako na poušti. Nikdy jsem neviděla tak zelelné moře jako bylo ten den mezi Gdaňskem a Sopoty a bažila jsem se každým pohledem na racky kolébající se ve vlnách. Magnum byl náš denní chléb, protože Polsko bylo cenově velmi příznivé a dovolovalo nám překračovat hranice všech možností. Poláci prostě umí žít! Takže zase brzy čau, Balte.

Po 99 letech zase.

Uf, ještě že jsem to stihla. Už jen pouhý rok a zase bych tu 100 let nebyla. A možná to taky bude tím, že jsem si pořád myslela, že se nic neděje, že s tou zlomenou nohou je to jen taková pantarei běžící těsně vedle mě. Pche. Tolik spánku, knih a filmů jsem už dlouho neviděla. Teď 18. to byly vlastně 3 měsíce (tak jsme si s Peťou konečně upekli ty francouzské brambory, na které v květnu nedošlo), takový ten první trimestr doby železné. Radim říkal, že to je v super stavu a že s takovou bychom to mohli v zimních měsících vytáhnout, aby byl konečně klid, ale že mi to tam vlastně ničemu nebrání. Ještě pořád úplně neskáču přes kaluže tak, jak bych chtěla. Proto jsem si v nedávných deštivých dnech objednala nové gumáky (nebo jak se říká dnes holinky). Takže to pak budou skoky, hop a hop a bude tady další rok. Protože ten následující bude dosti zlomový, tak držte palce, ať si zase něco nezlomím.

1. sádra

Dáme tu takovou milou verzi týden poté. Nemá smysl si tu ukazovat rozpárané nohy a pak si pořád dokola připomínat, jaké to bylo. Bylo to rychlé. Jela jsem z práce na koloběžce, ve žlutých silonkách (které pan rentgenář nazval tuze avantgardními - asi nikdy nestudoval na fildě) a takové krásné barevné sukýnce a těšila jsem se z toho krásného horkého dne, protože večer jsme měli s Pepinkem dělat francouzské brambory a já jela k zelináři dokoupit více domácích brambor, aby to mělo grády. Myšlenka, že bych mohla spadnout, mě napadla, ale pak jsem si říkala, že to je přece blbost, že moje koloběžka má dost velkou duši. A asi ne no.
Najela jsem na šalinové koleje na Masarykové a najednou jsem zjistila, že mě pálí loket a že bych se asi měla zvednout, ale ono to nešlo, tak jsem začala mňoukat, protože jsem si uvědomila bolest a najednou tam bylo hrozně moc milých lidí, kteří mi zavolali sanitku a mluvili se mnou a celou dobu mě uklidňovali (teda až na tu jednu paní, co si na ten kotník pořád chtěla sáhnout). Kotník náhle připomínal druhé koleno, tak jsem zavolala Pepinkovi, že tam čekají policajti, aby si někdo vyzvedl moji koloběžku a já jsem jela, teda vlastně dohoukala, do úrazovky. Kluci ze sanitky mi říkali, že to bohužel nebude žádný velký zážitek, protože je to fakt kousíček. Rozstřihli mi silonky, dali všelijaké kamily, rentgenovali a sledovali a mně to najednou všechno došlo. Takové to, jak se ti promítne tvůj život, tak se mi promítlo moje následující léto. Začala jsem plakat a dostala jsem od rentgenáře s velkou propiskou asi 10 kapesníků. Pak přišel takový světlovlasý doktor, co vypadal jak anděl, až do momentu, kdy uchopil moji nohu a narval kosti zpátky tam, kam patří. Ozvalo se velké filmové křupnutí, po němž následoval maximálně blažený pocit. Popsala bych to jako... jako koupání v bázenu plném šlehačky! Pak mi to sádrovali a byli vlastně hrozně rádi, že mám ukrutný hlad i žízeň, protože jsem byla tak akorát zralá na operaci. Vyslíkli mě a já jsem si uvědomila, že bych se jinak hrozně ošívala, že na mě kouká tisíc lidí, ale v ten moment mi bylo všechno tak nějak jedno.
Pánové doktoři ze sálu vtipkovali a ujistili mě o své šílenosti. Někteří z nich vypadali tak o rok starší než já, ale doktor, který se mi pak přiznal, že držel šroubovák byl fakt fešák.
Celý život jsem se těšila, až mě dají do narkózy a teď můžu říct, ž to je teda pěkně na hovno. Nejen, že mě z toho bolela hlava a pak i dlouho v krku, ale já jsem se vzbudila s hysterickým pláčem a plna strachu a bylo to vlastně asi moje nejhorší probuzení :(
Naštěstí mě všechny drogy tak utlumily mozek, že při sundání kopýtka první den a pohledu na šílené stehy na své noze a na nohu plnou krve mi nějak ani nebylo špatně. Spíše než pocit nechutenství u mě nastala velká fascinace tím, že se mi něco takového stalo. A pak už následoval den plný láskyplných hovorů, zpráv a návštěv, díky kterým mé srdce pookřálo a naprosto zapomnělo, že je v nemocnici! Až teda s večerní bolestí, na kterou mi sestra odpověděla, že to mám z toho, jak jsem tady měla tolik návštěv. No jo, kruté nemocniční zařízení, o kterém ani moc nechci psát, protože bych na něj radši zapomněla. Stejně jsem byla nadrogovaná a statečná, jednou jsem si dokonce odhopskala za Luckou do postele zahrát karty.. :) ale teď jsem už doma a sžírají mě různé myšlenky. Hrozně ráda spím, protože ve snu zapomenu na všechno a jen si tak běhám po venku a hopskám v trávě!

Zahrádky.

Tak jsme úspěšně zahájili pivní sezónu u našeho milého Tesaře a od té doby klopíme jedno pivko za druhým, protože nikde nechutná tak dobře jako na čerstvém vzduchu.